Analýza ukazuje, že přinejmenším v poslední dekádě rostla zaměstnanost (a tím pádem i celkový blahobyt) tím víc, čím větší daná komunita (město nebo vesnice) byla. Wren-Lewis v této souvislosti zdůrazňuje problém, který je relevantní pro britskou ekonomiku, ale obávám se, že stejně tak i pro tu českou: týká se státní podpory školství.
Často slýcháme, že je třeba podporovat univerzitní školství, protože právě to je živnou půdou pro inovace. Z pohledu rozvoje regionů je ale problém v tom, že vysokoškolští studenti často studují poměrně daleko od své domovské komunity a během studia se většinou psychicky od této své komunity odpoutají a zůstávají ve městě, kde studovali, nebo jdou do jiného velkého města, nebo dokonce do ciziny.
Naproti tomu doškolovací a rekvalifikační sektor přináší (nové) vzdělání a dovednosti místním lidem, u kterých je riziko stěhování mnohem menší. Pokud bude tento sektor trpět podvýživou, bude venkov kvalifikačně připraven tak maximálně na obsluhu logistických center. Na to upozorňuje Wren-Lewis v případě britského venkova, ale samozřejmě to platí jako přes kopírák i v Česku.
Já bych k tomu dodal ještě jedno upozornění: Pokud skutečně v moderní ekonomice platí, že větší obce bohatnou rychleji, měli bychom se bez váhání začít vážně zamýšlet, jak tento rozdíl venkovu kompenzovat. Pokud to neuděláme, bude se venkov vylidňovat a bude čím dál ohyzdnější, zanedbanější a nebezpečnější (a ti, kteří tam zůstanou, budou politicky čím dál radikálnější).
Průměrná ekonomická prosperita je sice hezká věc, ale pokud se soustřeďuje jen do některých částí dané země a ruku v ruce s ní jde zhoršování vzhledu a stavu ostatních částí, tak snad ani není o co stát. Právě proto jsem fanouškem dotací – tedy dobře promyšlených a dobře realizovaných dotací – zemědělcům nebo třeba malým prodejnám na návsích.
Autor je makroekonomický analytik České spořitelny
(Redakčně upraveno)
